Pravý půst 
Pravý půst
autor: 28.2.2017
aktualita
 

Dagmar Ondříčková

 

Pravý půst

 

 

 

„Dejte mi pokoj s jídlem, nemám na ně ani pomyšlení!“ To často slýcháme od lidí, které potkala bolestná ztráta. Nebo od lidí, kteří se musí soustředit na obtížný úkol. Pro ně je půst zcela přirozený. U nich to ovšem není program, spíš důsledek jejich rozpoložení. Je-li někdo plný smutku, tělesné radosti mu nic neříkají. A nebudou mu nic říkat, dokud u něho nedojde k vyrovnání s nastalou situací, k hlubinnému uzdravení. Hledá-li někdo ze všech sil řešení, třeba ve výzkumu, nebude se chtít vytrhovat od práce a odkrvovat si mozek trávením opulentního oběda. Cestou do práce a z práce rychle zblajzne téměř cokoli. Je totiž zaostřen na zkoumaný problém od probuzení do usnutí. Není ovšem těžké tyto zkušenosti zobecnit. A pak se už z postu stane program či prostředek. Ne však prostředek na zhubnutí, jak jej zná naše společnost, která obdivuje anorektické modelky. Všechna náboženství znají půst, jelikož si všechny kultury všimly, že po hojném jídle sice tělo vypadá blahobytně, ale mysl je otupělá, protože většinu energie spotřebuje trávení. A proto postem hledají osvobození duchovních a duševních sil člověka, aby člověk byl schopen přemýšlet o své cestě a spatřit skryté věci. Při postu se nejen omezuje jídlo a pití, ale také veškeré pohodlí, dále se odkládají ozdoby a vynechává sex. Postí se šamani a kněží, věštci a věštkyně, duchovní mistři a jejich žáci, panovníci před novoroční slavností, připravují se jím celá společenství na obřady, jinoši a dívky na uvedení mezi dospělé atd. I SZ uznává půst: jako projev lítosti nad hříchem, jako cestu k soustředění mysli na obnovu narušeného vztahu k Bohu, jako součást kázně Božích bojovníků v boji, jako součást truchlení nad mrtvým, a konečně i jako přípravu na sváteční bohoslužby a pravidelnou duchovní hygienu. V NZ se nikde půst nepřikazuje, to ovšem neznamená, že je ve všech situacích odmítán jako nenáležitý a překonaný. Pán Ježíš se postil hned na počátku své dráhy, při pokoušení na poušti. A když odcházel do ústraní, aby se modlil, nejspíš si s sebou nevzal víc než pár placek a vodu. Když procházel zemí, živil se tím, co hospodáři ponechali na stromech a polích, a spal na holé zemi. Jeho protivníci mu ovšem vytýkali, že nedodržuje postní dny, že rád hoduje a pije v pochybné společnosti a že svým učedníkům nenalinkoval postní praxi, jako třeba Jan Křtitel a farizeové. On na to odpověděl: „Mohou se hosté na svatbě postit, když je ženich s nimi? Pokud mají ženicha mezi sebou, nebudou se postit. Přijdou však dny, kdy od nich bude ženich vzat; potom, v ten den, se budou postit.“ (Mk 2,19-20) Z toho plyne, že radost z naplnění slibů a z Boží milosti, kterou tehdy apoštolové prožívali, dělala půst nesmyslným a nemožným. Pán však připouští, že po Jeho odchodu k Otci nastanou v životě Jeho církve znovu dny, kdy půst dostane smysl. První Ježíšovi následovníci a následovnice se při čekání na zmocnění Duchem sv. v Jeruzalémě nechovali jako hosté na veselce, spíš jako oddíl Božích bojovníků před vysláním do bitvy. Svorně a vytrvale se modlili a jistě se všemi prostředky snažili nebeskému Otci ukázat, že po splnění své prosby prahnou víc než po pokrmu a nápoji. Když byl později uvězněn apoštol Petr, drželi jeruzalémští modlitební stráž za jeho propuštění i v noci. I v přerodu Saula v apoštola Pavla najdeme půst. Po svém setkání se Vzkříšeným tři dny neviděl, nic nejedl a nepil a modlil se za to, aby mu Pán ukázal další cestu. Antiochijští oddělovali jeho a Barnabáše k službě misionářů mezi pohany s modlitbou a postem, i když k tomu měli Boží pokyn. Tak jim vyprošovali požehnání. Později si Pavel na svých cestách a ve vězení užil víc než dost nedobrovolného postu a bezesných nocí, ale to nebyl hlavní důvod, proč vede členy svých sborů ke svobodě v této věci. Píše, že se křesťan nemusí stát vegetariánem, i když je k dostání jen maso obětované modlám; čistota křesťana totiž nezávisí na tom, co sní, ale na tom, jak smýšlí. Když někteří dodržovali židovské postní dny a jiní ne, radí, ať si každý nechá své a vzájemně se tolerují. Když se některé páry chtěly zcela vzdát sexu, nesouhlasí. Schvaluje jen krátkou pauzu, aby se manželé uvolnili k modlitbám. Na adresu odpůrců vína píše, že se nemá zamítat nic, co se přijímá s díkůvzdáním. Že je bláhové přijímat víno při Večeři Páně jako vzácný dar a mimo ni je démonizovat. A že mírné užívání vína může léčit. Základem toho liberálního postoje bylo u Pavla poznání, že Bůh nás nepřijímá pro naše výkony v odříkání, ale pro svou nepochopitelnou lásku k hříšným. Že nás přijal dřív, než jsme se narodili. Kdo si osvojí tento základ, umí vhodně zařadit půst do prožívání svého vztahu k Bohu a může říci spolu s apoštolem: „Ve všem a do všeho jsem zasvěcen: být syt i hladov, mít nadbytek i nedostatek. Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu.“ (Fp 4,12b-13)

 

Prorocká kritika se nestaví proti postu, nýbrž jen proti pokřivené postní praxi. Předně pranýřuje nepravdivost. Že Izraelci zůstávají starými sobci a jen si hrají na pokání. Rozhněvaného Boha si chtějí udobřit okázalým předváděním lítosti nad hříchy, ač ji necítí a ve svém nitru mají jen strach o sebe a své bylo.  Když se poměry změní, hned se otřepou a hřeší jako dřív. Těm říká prorok Jóel (2,13): „Roztrhněte svá srdce, ne oděv, navraťte se k Hospodinu, svému Bohu, neboť je milostivý a plný slitování, shovívavý a nejvýš milosrdný.“ K tomu se přidává i Pán Ježíš, když postní praxi svých současníků přirovnává k záplatování starého roucha novou záplatou, která nakonec způsobí ještě větší díru. Říká, že staří Adamové se marně vylepšují trochou tréninku ve zdrženlivosti, když přitom stále vidí Boha jako účetního, co si dělá kladné a záporné čárky, a ne jako milosrdného Otce. A že by se měli nejdřív dát proměnit evangeliem v nové nádoby, do kterých by bylo možné nalít nové víno radosti z Boží lásky a milosti. I reformační kritika směřuje sem – proti bláhové touze se před Bohem předvádět postem a jinými údajně záslužnými skutky a něco si na Něm vymoci. Proti přehlížení toho, že jsme omilostněnými hříšníky, se kterými se Bůh rozhodl jednat jako se svými dětmi. Proti zaměňování milujícího Boha Otce za představu nebeského účetního. Jinde Pán Ježíš dodává, že se Jeho bratři a sestry mají postit ve skrytosti a neinzerovat to okázale neupraveným zevnějškem. Vždyť půst je signál Bohu, ne cesta k získání lidského obdivu.

 

Další hrot prorocké kritiky míří proti sociální slepotě. Izajáš v 58. kapitole vyčítá bohatým, že ve dnech postu nemyslí na Boha ani na bližní, ale na své záliby a spory; že nepřipravují smíření, ale další svévolný úder. A místo aby šetřili své dělníky, kteří musí pracovat s prázdným žaludkem, nemilosrdně je honí a mnou si ruce, že ušetří za jejich stravu. Ale těmito výtkami prorok nekončí: ukazuje také, že Hospodinu se líbí takový půst, který nejen odříká sobě, ale také obdarovává druhé. Že ušetřené jídlo máme nabídnout hladovým. Odříkáme-li si parádu a pohodlí, zároveň máme vidět nahé a bez domova a nabídnout jim oděv a přístřeší. Že máme ukázat změnu smýšlení spoluprací s Bohem Vysvoboditelem: napravovat křivdy, rozvazovat pouta, rozbíjet otrocké chomouty. Tento půst otevřený sdílení je určitě těžší než pouhé odříkání. Dokážeme jej uskutečnit, jen máme-li Pána Boha skutečně rádi a umíme-li se dívat kolem sebe Jeho očima. Tento půst nás nejen uzdraví, ale také nás učiní světlem a požehnáním a udělá i svět kolem nás harmoničtějším. Bůh se z nás bude radovat jako z tvůrců pokoje. Nebudeme se muset bát, že naše modlitby zůstanou bez odpovědi, i když Bůh nás svými odpověďmi vždycky překvapí.